Some day : Já musím?

Často se nám stává, že padneme do chvil, kdy jsme v obklopení lidí. Právě tito lidé nás ovlivňují. 

Často je od nás něco očekávané a my si bereme jako povinnost chovat se podle dnešních měřítek. 

Ať už to je rodina, která očekává, slušné chování. Přátele, u kterých se chováme tak jak oni chtějí. Známí, podle toho co o nás slyšeli. Chováme se tak, aby nás přijali. 

Jenže to nejsme my, děláme ze sebe něco co nejsme. Abychom se zalíbili. A proč? Snad mi stačí, že se líbím sám sobě, ne? Krásné myslet si to, avšak si toto můžeme opakovat. Stačí mi to, že se líbím sám sobě, NE. Nikdy nám to nepostačí. Měníme se proto abychom byli někdo jiný. Abychom zapadli, byli stejní. 

Čas od času se zaseknu sama nad sebou. Do háje, co dělám tady, s těmihle lidmi, co dělám sama se sebou. Jsem pak na sebe naštvaná. Protože nejsem tím kým chci být. Chci být tak co dokáže mluvit, ta, která se nebojí někoho odmítnou, protože je ta slušná, ta, která se dokáže bavit, ta, která ví co je pro ni správné. Nechci se smát cizím vtipům jen proto, že musím. Nechci se učit, a mít jedničky, protože je to ode mne očekávané. Chci být ta duchaplná holka plná optimismu. Chci si užít život. Chci riskovat, být smířená s minulostí, chci jen být.

Čemu se směji ještě dnes. Je to jak jsme my jako lidi okamžitě přiřazování do určitých.. kast. Ať už to má být třídní šprt, barbína, emo, ajťák, knihomol, rebel. Přiznejte se, že máte před očima vzhled jak daná osoba asi vypadá. Přitom, ty lidi nemusíme znát. A je nám hned jasné jak se chovají a kdo jsou. H.... je nám jasné. Nic o těch lidech nevíme. Do doby dokud je nepoznáme jako lidi. Nesmíme hned někoho posuzovat podle obalu, podle přezdívky, podle pomluv.

Málo lidí, mě doopravdy zná. A ví, že bych nejradši skočila padákem nebo, že miluji bouřku. Všichni mě znají, pod tou plachtou, kterou máme všichni. Ta má, už je zašedlá, očekávaná ale do háje tak pevná. Lidé, chodí za mnou protože ví, že je neodmítnu, že se pokusím jim pomoct. Často na vlastní úkor. Jsem ta tichá, ta čistá, ta slušná, ta nedotknutelná. Přemýšlím, zda se mě někdy někdo doopravdy pokusil poznat...Asi ano, ale pokud neutekli, dělají, že mě neznají. Protože, nejsem člověk, kterého by zajímalo co si kdo o něm povídá, je mi to v celku jedno. Je zatraceně vtipné, když se na malou chvíli chovám k lidem jako oni ke mně, a pak jsem já ta špatná. Nebo, když mám blbou náladu a do očí někomu řeknu, mě to ale nezajímá. Dívají se na mě jako na magora. Kde je ta... holka, kterou známe? Chce se mi smát, při každém člověku, co řekne větu. Znám tě...

Věřila jsem už tolika lidem ty známé věty, miluji tě, znám tě, mám tě rád/a, záleží mi na tobě. A kde všichni byli, když já byla vážně v háji? Tyto věty v dnešním světě nemají žádnou hodnotu a stávají se lží. Jestli se někdy ukáže, někdo komu bude na mně skutečně záležet, nevím. Mohu ale říct, že doufám.

Není nad to, než mít naději, vůli, doufat, věřit, vědět.