Happy day : Život je dar

Měli bychom se zamyslet. Kdo jsme a koho si pustíme do našeho života.

Vzbudí mě slabý hlas spolu s jemným zatřesením. Unaveně otevřu oči a zjistím, že je dvanáct v noci. Naproti mě sedí babička s vážnou tváří. "Víš kdo umřel? " zeptá se mě. Bůh je mi svědkem. Tuhle větu slyším tenhle měsíc už potřetí. Napadne mě tisíce jmen. Mihne se tam můj děda, druhá babička a spousty jiných. Nechci říct to jediné jméno co se mi v hlavě zasekne. " Kdo? " zeptám se rozespala. " Hana. " odpoví babička. Chvilku zvažuji situaci. 1. Opravdu nespím? 2. To je to jméno. 3. Je to ta stejná Hana?

" Počkej. " zarazím se. " Ta Hana? " Babička přitaká a skloní hlavu. " Ta, u které jsme byli před pár dny? " Babička jen přikývne. Do očí mi vtrhnou slzy. Zkusím to ještě jednou. " Ta, co hodně zhubla? " zase jenom přitakání. Ještě se nerozbrečím protože to stále zkouším. " Hana, Hanka, jak jsme u ní s mamkou byli? " " Ano. " odpoví babička. Babička si lehne, zatímco ona už to vstřebala, mamka už nějakou dobu pobrečela v kuchyni. Já jenom sedím a nemůžu uvěřit. Ač tuhle ženu vidím jednou do roka. Cítím k ní velkou přízeň. Z vyprávění od babičky, od mamky. Pokaždé co se setkáme mluvíme o všem a dlouho. Pár dní před tím jsem mamku přemlouvala ať za ní zajdeme, když už máme cestu do jejího města. Mamka svolí a my ji navštívili. S mamkou jsem se domlouvala, že ji budu jezdit navštěvovat častěji. Ale teď? Byla plná života, vypadla skvěle. " Do háje. " opakuji.

Uvidím rozsvícené světlo v kuchyni a dojde mi, že tam musí být mamka. Vstanu a po špičkách jdu za ní. Zarudlé oči a unavené tělo. Maže si chleba. Sednu si na židli. " Už ti to babička řekla? " zvedne ke mě pohled" Jo... " odpovím. Chvilku mlčíme. Postavím se a dělám, že zkoumám léky. " To jsou léky co ti předepsala doktorka? " optám se, podívá se na mě. " Tak jsme se za ní byli rozloučit. " šeptne, jako by mě neslyšela, vrhne se ke mně a obejme mě. Obě se do sebe opřeme a i mě to nedá a začnou mi téct slzy. Já! Ta co nebrečí. Ta co nikdy před nikým neukáže své city, ta co si hraje na silnou. Právě stojí v kuchyni, objímá se se svou matkou a pláče. " A tak jsme si plánovali jak ji budeš navštěvovat. " hlesne. " Co je člověk, nic. " Řekne nakonec matka.

Potom co jsem vůbec nespala. Ráno sedím s babičkou v kuchyni. " Co je člověk, nic. " řekne to samé co mamka. Vysvětluje mi, že to bylo hrozně náhlé. " Volala mi známá, že ji jedna paní z toho baráku volala, umřela Hana. " Chce se mi nadávat, že nám ještě nevolali přímo oni. Je to zvláštní.

Celý den se cítím hrozně, a zvláštně. Nevnímám nic.

Odpoledne přijdu domů ze školy. Mamka je v práci a babička si mě zavolá do kuchyně. Neusmívá se a ani nemračí. " Ráno jsem měla telefonát. Myslela, jsem že to je její manžel ale když na mě promluvila Hana, myslela jsem, že dostanu infarkt. " do jejího pohledu se dostane jiskra. vypráví mi. " Co?! " Nevěřím s úsměvem. Věděla jsem co řekne, ještě než to řekla. Věděla, jsem to už včera večer. Nikdo si ale nic nezjistil a neplač pro smrt příbuzného jen proto, že si myslíš...

Okamžitě jsem zase dostala elán. Konečně jsem zase mohla vydechnout a uvolnit se. Hana, žije a je zdravá a v pořádku.

Stalo se to, že zemřela jiná Hana v tom baráku. A také byla správkyni domu.

Kurňa, jak já jsem byla ráda. Zbytek dne jsem se usmívala na každého. Každého...

Chci abyste pochopili, že je načase si užít s lidmi, které milujeme do chvíle kdy ještě máme čas. Ze dne na den, je můžeme ztratit. Na toto se nikdy nemůžeme připravit. Ale můžeme začít žít.