Happy day : Proč se rozčilovat?

Začátek školy a já celkem dost rozhozená.

 Ne jen, že po škole nemám žádnou energii. Připadám si jako by mě všichni vysávali až do krve. Přijdu domů a samozřejmě nepříjemná. Na to mě okamžitě mamka pošle do obchodu. Ohrnu nad ní nos a beru si opět boty. Během chvilky jsem skoro u obchodu. Uslyším za sebou slabé hvízdnutí. Děje se mi to často a tak to nechávám být a říkám si, třeba jsem zase jenom paranoidní. Jdu tedy do obchodu a zpátky. Jakmile se vracím k části ulice kde se opravuje chodník a všude se mihotají stavebníci pokračuji. Ke konci jeden z nich zařadí do kroku a jde se mnou mým směrem. " Copak ze školy? " ptá se lehkovážně. Čekala jsem něco podobného a tak zavrtím hlavou a a udělám takové to... " mmm... " při čemž se jemně pousměji. Pokračuji v cestě jakoby nic. Nemusím mu vykládat, že jsem šla z obchodu a školu mám pro dnešek za sebou. Změním směr do své ulice a on už jde svým směrem. " Seš pěkná holka, líbíš se mi. Sluší ti to. " zařve za mnou a já se jen zakřením smíchu když mířím pryč. Ano,mohla jsem vztyčit ruku a ukázat tomu chlapovy prostředníček. ( byl to chlap, dospělej, tak pětatřicet) Ale co na tom. Daná osoba prostě měla dobrou náladu a dala mi to vědět. Tím, že  se usmál mi něco předal. Dal mi část své energie. Šla jsem tedy domů s dobrou náladou. Když se někdo cítí dobře, proč mu to ničit? Mě to šťastnou neudělá. Byla to taková ta scénka z filmu, kdy žena prochází kolem pracovníku a oni za ní zahvízdnou. Ženy na co se rozčilovat. Prostě to nechte tak. Zasmějte se a jděte dál. Ublíží vám to? Ne, jenom pomůže.

Ano, možná teď do obchodu budu chodit oklikou :D ale no a? Stalo se, stalo. Nezměním to. Prostě jen chci říct, že v takových chvílích není co řešit, prostě to vzít a nějak se s tím porvat. Lepší se smíchem než s brekem, no ne?