Only day : Jenom JÁ

Den po dni utíká jako voda, ve chvíli mám všechno a pak nemám nic. Jsem silná a pak slabá.

Začalo to zase na novo. Přísahám, chvilku jsem měla ten pocit a sílu okamžiku kdy žiju jen v přítomnosti. Jenže pak.. no prostě je to fuč a s tím i síla okamžiku. Zase se honím za budoucností. Jako by vše co teď dělám mělo patřit jen budoucnosti a ne mně právě teď. Připadám si jako bych já sama byla chystající se budoucnost. Potřebuju zase žít.

Jenže když zastavím, zhroutí se mi můj domeček z karet, kde každá drobnost má svou roli.

Možná vím, že základy jsem stavěla ze železa, které mi teď chybí. Doslova...

A proto bych se neměla bát riskovat, jenže víte co, bojím se. Stále ... Můžu vám vyprávět jak nemám strach a všechno. Ale ... tohle mě děsí, vše co je s tím spojené.

Jenže strach je naši součástí.

Nemůžu se zavděčit všem a dovídám se to neustále. Ale já jsem stále neztratila víru ve větě. Chovej se tak jak bys chtěl, aby se ostatní chovali k tobě. Už jsme s vyprávěli o zákonu přitažlivosti...

Jsem tichá.... Ach.. Jak často toto slýchávám. Několikrát jsem zkoušela mluvit svou řečí ale pak mě lidé měli za blázna, hlavně přátele a mí příbuzní. A tak, i když to stále jemně nasazuji do svých úst, začala jsem mluvit jako oni. Jde o to v jaké jsme společnosti. Snažím se přizpůsobit. Vím... nejde mi to ale co už. Zničilo mi to už mnoho vztahů s mým okolím, to jak jsem tichá. Možná to teď schvaluju na chyby minulosti a možná taková opravdu jsem.

Jeden člověk mi řekne, že jsem tichá. Jdu s tím, za někým kdo mě opravdu zná, a ten se mi vysměje do tváře, že větší blbost neslyšel. Stalo se mi to už tolikrát. A já už se ani nesnažím vysvětlovat jak a proč to tak mám. Protože, jestli mi člověk řekne jaká jsem a nesnaží se mi dopomáhat v situacích, nesnažil se mě nikdy poznat. Nebudu se já snažit aby mě někdo pochopil. A pak nastává nejhorší chvíle. Řekne jaká bych měla být. Co můžu a co ne. Co se mnou bude, co dokážu. Tyhle věty jsou u mě jako praskající led. Jednou toto řeknete a já sama uhodím do toho ledu, já sama se ho budu snažit rozbít. Protože v tom případě do mého života zřejmě nepatříte.

Dnes mám okolo sebe přátele a známé, jsem s těma, se kterýma mám být. Ti co v mém životě být neměli už odešli a noví zase přijdou. Vše je tak jak má být.

Velmi rychle se mi mění nálada a dokáže mě vytočit maličkost. Takže mi dost dopomáhají hádky, které vedu u nás doma. O tom, jak už nejsem ta hodná holčička, jak jsem se změnila. Opakují, opakují a znovu a znovu. Já už s tím nic neudělám a dělat nehodlám, konec a tečka.

Odpočinu si a pustím si film, ale nečekala jsem , že bude tak smutný a díky za to. Jestli byste rádi nějaký film, na slzy doporučuji- I dva jsou rodina. U konce se rozbrečím, prostě to neovládnu, a vlastně jsem se ani nesnažila. Konec filmu probrečím a pak se odeberu do koupelny, zamknu a zahledím se do zrcadla. Vidím tam ubrečenou holku, která takhle u filmu naposledy brečela u víly Zvonilky. Opřu se o umyvadlo a podívám se znovu. V očích mi projede skleněný odraz, slzy mi zase tečou po tváři. Už ale ne kvůli filmu. Teď jsem to já. Dívka s rudýma očima pokrytými hustými řasy, čistou pletí jako z porcelánu po které se teď dere jemný potůček oceánu. Havraní vlasy kde se mihne nějaká ta lokna a jsou rozcuchané od hlavy ke konečkům, rty jako by opuchlé od neustálých nervů. Od teďka si slibuji, že budu dělat co chci a kdy chci. Že už to budu jenom já, komu se budu chtít zalíbit, že se nemusím za ničím honit, jenom být. V odraze najednou nevidím tu holku, vidím ženu. Silnou, odhodlanou a překrásnou. Ač celá začervenalá a uplakaná tak v tu chvíli překrásná. Překrásně čistá a naprosto zoufalá.

Stále ten odraz mám před očima, tu chvíli jsem si chtěla vyfotit ale myslím, že mi postačí i dotěrná vzpomínky, která se mi bude drhnout před oči kdykoli, kdy nebudu sama sebou. Tak dlouho jsem neuronila slzu a teď je to během sekundy. Jako dítě jsem brečela pořád a proto si to dnes nedovoluji. Vše se ve mně zase hromadilo jako odpad. A teď jsem si jasně ukázala, že takhle nemohu pokračovat.

Nechci a už se nebudu chovat tak jak ostatní řeknou. Od teď budu poslouchat jen sama sebe.

Wenerin