Happy day : Babičko vyprávěj...

Zatímco odkládáme věci na později, život utíká. 

Víte, naučila jsem se novou věc. A to naslouchat. Ano, asi to nevypadá moc zajímavě ale naslouchat někomu je občas ta nejdůležitější věc.

Celý den spěchám a ač si to neuvědomuji jsem ve stresu. Ze školy domů, učit se a zase do školy. Konečně přijdu domů a musím se psem. Bude to rychlovka, říkám si.

Jdu teda cestou okolo baráku a naproti mě jde stará paní. Usmívá se na mého psa, už z dálky. Když k sobě jdeme blíž, zastaví a promluví. "To je ale krásný pejsek." usměji se na ni. "Děkuji." kouká a stojí. "Chcete si ji pohladit?" zeptám se a beru pejska do náručí. Pohladí si ji a začne nenápadně mluvit o své dceři, která má také pejska. Prý je bílý a je malinký. Přikyvuji a poslouchám její vyprávění. Dále začne navazovat na to, že její synové a dcery mají nějaký byt, prý je malý a kupují si nový. Dělám jako by to pro mě bylo zajímavé a tak se jen usmívám. Nevím, jak se ke všem těm věcem dostane. Ale ta stará paní, které bylo devadesát let. Stojí o holích a kouká na mě jako na svatouška. Mě jednou věcí zaujme. A to, svým radostným pohledem. Ač mluví o smutných věcích, usmívá se. Vykládá mi, že píše povídky z jejího života a někdy by to chtěla vydat. Ukazovala mi fotky její rodiny a nového rodinného člena. Sem tam, jsem něco dodala ale moc prostoru jsem neměla. To mi ale vůbec nevadí. Protože, ta paní si asi s někým potřebovala popovídat. A já jsem ráda poslouchala někoho s tak zvláštním životem. Možná jsem tam stála přes hodinu a loučila se s ní tak desetkrát ale nelituji toho. Byl to krásný zážitek. Byla to velmi duševně krásná osoba a mě zpříjemnila den. Uvědomila jsem si, že moc spěchám. 

A k ničemu.